Šlechtitelské okénko
Rodobarvé šedoprsé zbarvení
Rodobarvé vlašky, přesné označení rodobarvé šedoprsé, jsou kombinací zbarvení zlatokrkého s krahujcovitou kresbou.. U kohouta vytváří vzhled zbarvení tmavě šedobílé, žlutobílé, oranžovo bílé, červenobílé obloukovité pruhy. Poměr bílé barvy k základní barvě pera je přibližně stejný. To znamená, že veškerá černá barva u kohouta je nahrazena tmavě šedočernými a bílými pruhy. Žlutá, oranžová a červená barva se střídá s bílými pruhy. Hlava, krční a sedlový závěs mají být zlaté až červenožluté s tmavě šedočernou a bíle pruhovanou stvolovou kresbou. V sedlovém závěsu je kresba méně zřetelná. Záda, ramena a štíty křídel jsou převážně červenožlutě pruhované. Hrdlo, prsa, boky, holeně, břicho a ocas jsou tmavě šedobíle lemované. Loketní letky jsou z vnitřní strany tmavě šedobíle lemované, z vnější strany doplněné o žlutohnědou barvu. Při složeném křídle tak vytváří trojbarevný křídelní trojúhelník. U ručních letek vzorník uvádí zbarvení pouze šedobíle pruhované, ale pokud se jedná o kombinaci zbarvení zlatokrkého, měly by na vnější straně být s tenkou žlutohnědou kresbou a nemělo by to být považováno za vadu. Podsada se žádá šedobíle krahujcovitě prokreslená.U slepice jde o základní hnědou barvu zlatokrkého zbarvení. Tato základní barva je doplněna šedou krahujcovitou kresbou. Hlava a krční závěs jsou zlaté, zejména krční závěs ve světlejším odstínu s tenčí šedobílou stvolovou krahujcovitou kresbou. Barva pláště by v nejideálnějším případě měla být v základní barvě a šedobíle pruhovaná. Slepice by neměly na první pohled vypadat příliš tmavě. Měly by mít v plášťovém opeření znatelnou šedobílou krahujcovitou kresbu. Méně výrazné okrajové lemy per a menší rez se připouští. Prsa se požadují lososová až lehce rezavě červená bez krahujcovité kresby. Peří na bocích má být šedohnědé se světlými ostny. Holeně a břicho jsou šedé. Loketní letky jsou na vnitřním praporu šedočerné a na vnější hnědé s černým pepřením. Ruční letky a ocas jsou tmavě šedohnědé s hrubší krahujcovitou kresbou, vesměs méně kontrastní než u kohouta. Na vnějších praporech mohou být šedohnědě pepřené.
V současnosti se chovatelé potýkají prakticky se všemi velkými vadami u tohoto barevného rázu. Jde u kohoutů zejména o větší příměsi hnědé barvy ve spodních částech těla podobně jako hněď v černém opeření u kohoutů koroptvích vlašek. Neprokreslená nebo zabělená pera zejména v ocase. U slepic se objevuje silná rez zejména ve štítech křídel. Dále jde o výrazné zlaté lemy v plášťovém opeření a neznatelná krahujcovitá kresba. Za velkou vadu se považují krahujcovitě prokreslená prsa. Chovatelé by měli věnovat pozornost i odstínu základní barvy u slepic, který nesmí být příliš tmavý. Tato tmavá barva je potom příčinou horšího rozpoznávání pohlaví jednodenních kuřat, který je jedním z chovných cílů u tohoto barevného rázu. Příčinou je křížení v předchozích generacích s koroptvím rázem. Také nedostatečná šířka srpů u kohoutů se objevuje poměrně často. Jelikož nejde u pruhování peří o kresbu žíhanou, nýbrž kresbu krahujcovitou, není důvodem k toleranci úzké peří srpů v ocase.
levý obrázek : správná kresba prsou u kohouta - bez lemů
pravý obrázek : vlevo slepice s chybnou barvou i kresbou, vpravo správná
levý obrázek : chybná kresba na bocích u kohoutů
pravý obrázek : u levé slepice je patrná rez ve štítu křídla
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednoduchý listový hřeben
Hřeben patří mezi tři nejdůležitější znaky pro rozlišení jednotlivých lehkých plemen slepic. Na jeho vzhled je tedy nutné klást velký důraz. Jednoduchý popis jeho vzhledu je uveden v chovném cíli na těchto stránkách. Jeho hodnocení by mělo být přísné, ale přitom správné.
Od počátku vzniku vlašek jde o hřeben poměrně velký. Už importovaní předchůdci vlašek, tedy původní italská slepice, se vyznačovali velkými hřebeny. Zatímco američtí farmáři šli cestou menších hřebenů pro leghornky, kde důvodem zmenšení hřebenů bylo snížení rizika jejich omrzání, šlo další šlechtění vlašek přes Anglii do Nizozemí, Dánska a Německa. Zde zvláště angličané přistupovali ke křížení s minorkami. Tamní mírné klima nebylo důvodem ke zmenšení velikosti hřebenů. Dodnes se vyznačuje anglický typ leghornek největším hřebenem. Proto velký hřeben k vlašce patří a je nutné to respektovat. Celou dosavadní existenci plemene doprovází u hřebenů v základně široké zuby a to v počtu 4 až 6 zubů.
V současnosti je považováno za optimální 4 až 5 zubů. Zuby jsou ideálně řezané do poloviny výšky hřebenového listu. Osy zubů by měly směřovat do středu oka. Výška hřebenů je optimální v rozmezí 1,5 až 2 výšek velikosti hlavy. Celý hřeben by měl být ledvinovitého tvaru, což znamená, že linie hřebenového listu, která jde ve spodní části (u hlavy) dále sleduje linii hlavy a šíje, kde přechází v praporek. Linie hřebenu jde zpět do vrchní části, kterou tvoří pomyslné spojení v ose špiček zubů, jde v mírném oblouku a končí u kořene zobáku. Praporek je ideálně ucelený. Zvířata do chovu by neměla být zařazována s dalšími vadami jako jsou dvojzuby nebo trojzuby či jakékoli postranní výrůstky. Za dvojzub nebo trojzub se považuje, pokud zářezy mezi těmito zuby nejsou hlubší než do poloviny výšky zářezů ostatních zůbů na hřebenu. Hřebenový list je optimálně hladké struktůry a silně prokrven. Světlejší barva tkáně může mít více příčin.Bledé hřebeny je možné vidět při stresu, v zimním období pokud jsou slepice dlohodobě zavřené v kurníku. U slepic v době pelichání je spojeno s jeho až několikanásobným zmenšením. Světlý hřeben se vyskytuje při chudokrevnosti způsobené vnitřními nebo vnějšími parazity. Na míru prokrvení má samozřejmě vliv i dědičnost, kterou je možné pozorovat mezi jednotlivými rodinami.
Mezi velké vady mimo dvojzuby a výrůstky patří klopený hřeben u kohoutů, stojatý hřeben u slepic, různé deformace hřebenového listu, méně než 3 zuby a více než 7 zubů. Tenké, pilovité a velmi nepravidelné zuby. Velmi široký a velmi krátký praporek, hluboce dělený praporek. U slepic příliš velký převislý těžký hřeben zcela zakrývající oko. U obou pohlaví zcela jiný typ hřebene, než udává standard.
Zcela ideálních hřebenů lze dosáhnout výjimečně. U slepic je situace ještě složitější v tom, že klopení hřebenů doprovází různá zvlnění, výška vlastního místa ohnutí a s tím spojený celkový vzhled hřebenů. V praxi jde hlavně o celkovou vyrovnanost v typu hřebenů u celého hejna v jeho nejdůležitějších základních rysech které jsou: věší hřeben s široce řezanými zuby, kterých je méně (4 -5). Celý hřeben je ve tvaru mírného oblouku, včetně praporku (sleduje linii hlavy a šíje). U slepice by mělo být v první řadě upřednostněno dostatečné klopení hřebenů. Ostatní drobné nedostatky jako jsou: mírně dělený praporek, ne zcela souměrné zuby (osy zubů směřující do středu oka), hrubší zrnitost hřebenového listu, kratší praporek, stojí na druhém místě při jeho šlechtění. V chovném kmenu by měl mít stejnou váhu hřeben kohoutů i slepic. Pokud jde o barevný ráz velmi početně omezený, snažíme se zařadit alespoň kohouta s hřebenem bez hrubých vad.
levý obrázek : typický hřeben - velmi se přibližuje k ideálu
pravý obrázek : typický hřeben - klopený na stranu s volným výhledem pro oko
levý obrázek : nízký hřeben, velmi úzké zuby, neucelený praporek, hladký hřebenový list
pravý obrázek : nízký hřeben, neucelený praporek, hrubě zrnitý hřebenový list
levý obrázek : bledý hřeben
pravý obrázek : stojatý hřeben u pohlavně dospělých slepic je výluková vada
levý obrázek : tenké zuby, větší počet zubů
pravý obrázek : vysoký hřebenový list na začátku hřebene, krátký praporek
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------